Fakulta sociálních studií MU

Vývoj morálního myšlení a jednání člověka

(seminární práce do vývojové psychologie)

 

 

Ladislav Koubek

Politologie – psychologie

Os. číslo: 908 766

 

 

 

 

Morální vývoj člověka je jednou z důležitých a také velmi zajímavých oblastí vývojové psychologie. V této práci bych se chtěl zamyslet nad některými přístupy k této problematice a nad jednotlivými stupni morálního vývoje. Nejvíce při tom budu vycházet z knihy Psychologie morálního vývoje od H. Heidbrinka.

Morální vývoj lze vnímat jako proces poznávání, akceptování a zvnitřňování určitých norem jednání, což se děje v procesu socializace jedince. Pro to, aby člověk normy akceptoval a dodržoval, potřebuje určitou motivaci. Podle zdroje této motivace, lze rozeznat vývojový stupeň morálky individua. Tak například M. Nakonečný1) rozeznává dva vývojové stupně: infantilní morálka – dodržování norem je podmíněno tlakem okolí, v případě jejich nedodržení hrozí trest. Motivace nevychází z jednotlivce samotného, ale zpravidla od druhých lidí (odměna – trest). Zralejší morálka naproti tomu není závislá na reakcích okolí, ale na vlastním postoji; normy jsou zvnitřněny a jednat proti nim je pro člověka nepřijatelné.

Soubor morálních vlastností člověka bývá označován jako charakter. Tím se zabývali R. F. Peck a R. I. Havighurst. Dospěli k tomu, že charakter se skládá z pěti základních složek, které odpovídají jednotlivým vývojovým stupňům. Prvním z nich je amorální charakter – tím disponují kojenci. Kojenec se nezajímá o druhé lidi, o jejich zájmy a potřeby – natožpak aby se zajímal o obecnější normy. Jeho morálka je egocentrická a jeho okolí je jen prostředkem k naplnění jeho potřeb. Dítě v mladším předškolním věku disponuje charakterem prospěšným. Je stále egocentrické, ovšem pokud to není v rozporu s jeho zájmy, dokáže vnímat i myšlení druhých lidí a do jisté míry regulovat svoje chování. Třetí období je prvním, ve kterém, má jedinec některé principy skutečně zvnitřněné. Jeho charakter je konformní. Chová se tak, jak to od něj druzí očekávají, základním motivem je nezadat si se společností. Morálka není dostatečně uvědomována, je spíš vypěstovaným zvykem. Správné je to, co odpovídá pravidlům a co získá správnou odezvu druhých lidí. (Jak ještě uvidíme, toto stadium odpovídá 3. stupni morálního vývoje u Kohlberga, k čemuž se ještě vrátím.) Iracionálně-vědomý charakter má osobnost, která zvnitřnila morální principy a na jejich základě také skutečně jedná. Velice citlivě rozlišuje mezi dobrým a špatným, málo však bere ohled na možné konsekvence svého jednání. Nejvyšší úroveň představuje charakter racionálně-altruistický. Člověk disponuje zásadami, jež jsou mu blízké a jichž si je vědom – aplikuje je ovšem uvážlivě, se zřetelem k dané situaci a potřebám druhých lidí. Hlavní pro něj není hledisko vlastního ega, ale hledisko sociální, druzí lidé – proto přívlastek altruistický.2)

Na tomto pojetí charakteru mě zaujala jeho struktura. Vývoj neprobíhá tak, že by se člověk zbavil předchozího typu charakteru a získal nový, nýbrž nastávající dominantní složka postupně sílí a vytlačuje ty předchozí do pozadí – aniž by je ovšem zcela vytlačila. To také vysvětluje možnost přechodné regrese (jak ještě uvidíme dále). Byla by zajímavá debata, od kdy v sobě má dítě základy iracionálně-vědomého nebo dokonce racionálně-altruistického charakteru a jaké musí k jejich rozvíjení splnit předpoklady. Toto pětisložkové pojetí charakteru se v některých věcech dobře shoduje s pojetím Kohlbergovým.

U J. Piageta souvisí morální vývoj těsně s vývojem myšlení. Je jasné, že to, jak dítě morálně uvažuje, je závislé na tom, jak uvažuje vůbec. Piaget vidí problém zkoumání morálního vývoje v tom, že dítě se pohybuje a jedná ve světě dospělých – a proto se musí přizpůsobovat jejich morálce. Pro lepší pochopení dětské morálky analyzoval Piaget vývoj užívání pravidel a jejich vytváření u hry s kuličkami. Ve věku do tří let děti žádné vědomí pravidel nemají; s kuličkami si hrají samy podle svých vlastních pohybových zvyklostí. Toto stadium je nazýváno jako čistě motorické a individuální. egocentrickém stadiu (2-6 let) si dítě už hraje s druhými dětmi, jednotná pravidla však nevnímá – každý si může hrát podle těch svých a každý může být vítězem: “`Ten, kdo se dotkl kuličky, ten vyhrál.`-`Kdo tedy vyhrál?`-`Já, a potom vy.`”3) Musí to být stadium dobré a radostné; určitě bychom brali, kdyby to tak mohlo fungovat i ve skutečném životě. Další stadium (začínající spolupráce) naopak při hře může způsobovat konflikty. Děti si jsou vědomy, že hrají samy proti ostatním a že cílem je vyhrát, shodnou se i na základních pravidlech. To, co z těchto pravidel vyplývá, si však interpretuje každý sám. V poslední fázi (od 11 let) jsou pravidla jasná všem až do podrobností, nastává zájem o pravidla jako taková. Je to tzv. stadium kodifikování pravidel.

Tato čtyři stadia však nejsou přesně vymezena a Piaget je považuje pouze za zrcadlo kontinuálního vývoje. V souvislosti s uvědomováním pravidel rozlišuje Piaget tři stupně vývoje – individuální rituály, heteronomní vnímání pravidel a autonomní vnímání pravidel. Tyto stupně jsou vzhledem k pravidlům herní praxe trochu ve zpoždění.

Stadium individuálních rituálů odpovídá prvnímu stadiu konstatovanému u herní praxe, dítě s kuličkami provádí, co chce (je ale možné, že to odkoukalo od svého okolí). Stadium heteronomie se vyznačuje tím, že ačkoli dítě pravidla vysvětluje podle sebe a manipuluje s nimi, považuje je za nedotknutelná a svatá. Pravidla byla stanovena autoritou (rodiče, Pán Bůh) a nesmí se změnit. Zajímavý je právě rozpor mezi vnímáním absolutní danosti pravidel a praxí jejich svévolného výkladu. To je způsobeno tím, že pravidla ještě nejsou zvnitřněna, dítě se jimi ve skutečnosti neřídí. Ve stáří asi 10 let nastupuje období autonomie, kdy pravidla jsou vnímána jako výsledek dohody – je možno je tedy měnit a vymýšlet pravidla nová. To vede k tomu, že pravidla jsou mnohem důrazněji vnímána a uplatňována – před tím se ovšem mohou vyjednat. Piaget si všímá toho, že demokracie v tvorbě pravidel se uplatňuje u starších dětí, ale nikoli u dospělých. Hlavním důvodem je, že děti mohou pravidla tvořit ve svobodné atmosféře, bez tlaku někoho jiného, zatímco v dospělém věku tato atmosféra zpravidla nenastává (přítomnost autorit je autonomii překážkou).

Heteronomnímu a autonomnímu chápání pravidel odpovídají stejné dva stupně morálky. Heteronomní morálka je realistická. Akceptuje hodnoty jako objektivně dané; dobré je to, co je ve shodě s pravidly dospělých a špatné to, co je porušuje. I odpovědnost je chápána objektivně – je-li špatné rozbít talířek, pak dítě, které jich rozbije patnáct, ač nechtěně, je hodnoceno jako horší než dítě, které schválně rozbije jeden4). Autonomní morálka je závislá na vzájemné spolupráci dětí mezi sebou. Dominantní již není jednostranná úcta k autoritě, ale vztahy v horizontální rovině; děti postupně přicházejí na to, že vůči druhým by se měly chovat tak, jak chtějí, aby se druzí chovali k nim. Mezi těmito dvěma stadii Piaget zjistil ještě jedno mezistadium, které je vázáno na zevšeobecnělá pravidla. Podobně jako vývoj morálky lze zkoumat i vývoj pojetí pojmu spravedlnost.

Piagetova teorie morálního usuzování vzbudila velký ohlas a také spoustu empirické kritiky. Sám Piaget ovšem zdůrazňuje, že např. věk, ve kterém člověk přechází z jednoho stadia do druhého, se nedá jednoznačně určit a jím uváděná čísla jsou jen orientační. Morální vývoj je spojitý proces, jednotlivá stadia jsou jen zobrazení některých jeho stavů.

Posledním autorem, jehož zde zmíním, je L. Kohlberg. Vývoj morálního usuzování dle něj probíhá postupně ve třech rovinách. V první rovině je morální hodnocení založeno na vnějších událostech, špatném jednání nebo na osobních potřebách. Při uvažování na každé rovině se vystřídají dva vývojové stupně – zde je to stupeň odměny a trestu (vcelku odpovídá Piagetově heteronomii) a stupeň účelového myšlení (jedinec už se umí vžít do situace druhého, hájí ovšem svoje vlastní zájmy. Charakteristický je cit pro spravedlnost, jenž přerůstá až v rovnostářství).

Na druhé rovině se morální hodnocení zakládá na přejímání dobrých rolí a na dodržování konvenčního pořádku5). Nejprve je to orientace na shodu s ostatními – důležité je pomáhat druhým, být dobrým člověkem. Tito lidé umí vzít v potaz nejen zájmy druhého, ale i perspektivu třetí osoby. Ve čtvrtém stupni je člověk orientován na společnost a její instituce, je povinen řídit se jejími zákony a svými povinnostmi, i když to někdy může bezprostředně uškodit druhému. Zdá se, že této morálce odpovídá jednání mnoha byrokratů a úředníků, kteří nemají na zřeteli konkrétního člověka, ale předpisy. Odpovídá teoretické koncepci právního positivismu (já osobně ji tedy moc rád nemám, i přes její logickou propracovanost). Třetí a poslední rovinou je uvažování na základě hodnot a principů – ty jsou platné nezávisle na situaci. Páté stadium (sociální úmluva a individuální práva) je přitom obdobím, kdy zákony chápeme jako sloužící všeobecnému blahu – odmítáme tedy takové zákony, které jsou v rozporu s přirozeným chápáním práva. Právo a zákony nejsou totéž. Poslední a nejvyšší stupeň (stupeň etických principů) je orientován na svědomí a principy. Jedinec je schopen vidět problémy z různých úhlů, z hlediska morálních nároků je pak porovnává. Dočasně dovede oddělit osoby a zájmy.

K tomu, abychom se dostal do jakéhokoli stadia, musíme nutně projít všemi stadii předešlými. Kohlbergova teorie (shoduje se přitom s pojetím Nakonečného a dalších) dovede vysvětlit možnou regresi do předchozího vývojového stadia. To, že dovedu například uvažovat člověk na stadiu etických principů, nezaručuje, že tak opravdu uvažovat budu. To může být ospravedlnitelné, pokud jednáme s dítětem, které nás dovede pochopit jen z perspektivy svého stupně. Není-li to, co pomocí nižší úrovně sdělujeme, v rozporu s naší úrovní, je to ospravedlnitelné. Důvody pro regresi ale mohou být i jiné – a neuvědomované. Kognitivní vyspělost je sice nutným, ale nedostačujícím předpokladem uvažování na určité úrovni – roli zde může hrát například mnoho faktorů, jež odvádějí pozornost, spěch, problému můžeme přisoudit malou důležitost nebo si ho nevšimnout.

Každopádně je dobré si uvědomit kvality svého morálního uvažování a snažit se je využívat tam, kde to je možné. Z hlediska jednotlivého člověka je jistě výhodné naučit se argumentovat při řešení problémů i na nižší úrovni, aby mohl přesvědčit druhé o svém názoru; je ovšem otázkou, nakolik to bude ve shodě s principy, na základě kterých dotyčný smýšlí.

 

 

 

Poznámky:

  1. Vágnerová, M.:Úvod do psychologie, Karolinum, Praha, 1997, s. 193
  2. Toto pojetí charakteru viz. heslo charakter v knize: Hyhlík, F., Nakonečný, M.:Malá encyklopedie současné psychologie, SPN, Praha, 1977

  1. Heidbrink, H.:Psychologie morálního vývoje, Portál, Praha, 1997, s.55
  2. ibid., s.62
  3. ibid., s.73

Literatura: viz. poznámky