Socialistická ústava z roku 1960

 

 

Seminární práce do předmětu Politický systém ČR

 

 

Ladislav Koubek

Politologie - psychologie

 

 

Fakulta sociálních studií MU, 2000

Ústava z roku 1960 byla již druhou ústavou, schválenou v době panování KSČ, ovšem vzhledem k tomu, že Ústava 9. května byla připravována již před nástupem komunistů k moci, navazovala tato v mnohém na ústavu z roku 1920 a KSČ ji nestihla zcela přetvořit k obrazu svému. Potřeba nové ústavy byla dána vývojem, jejž společnost prodělávala. Zatímco koncem čtyřicátých let a v letech padesátých bylo pro vládnoucí třídu prioritou zabezpečit přechod od kapitalismu k socialismu a v ustanoveních ústavy se odrážela tehdejší ekonomická situace a sociální rozvrstvení společnosti, nová ústava měla být v marxisticko-leninském pojetí ústavou pro druhé ze tří období přechodu ke komunismu, a to pro "období, v němž stát diktatury proletariátu zabezpečuje výstavbu rozvinuté socialistické společnosti; jde o dlouhodobý proces, v němž postupně narůstají základní rysy všelidové demokracie a všelidového státu."

Změn, jež se ve společnosti udály od roku 1948, byla skutečně celá řada. KSČ si upevnila různými prostředky svůj mocenský monopol, období padesátých let bylo dobou krutého pronásledování politických odpůrců režimu. V prohlášení, jež je první částí ústavy, proto mohlo být napsáno, že "Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence." Zároveň bylo dosaženo růstu průmyslové výroby a zlepšení životní úrovně lidí; toto vedlo dokonce k přesvědčení, že už nikdy nenastane hospodářská krize a že životní úroveň poroste neustále a k tvrzení, že "přednosti socialistického zřízení se projevily též u nás jasně a přesvědčivě." "S výstavbou základů socialismu v zemi nastala nutnost ústavního utvrzení dosaženého stupně vývoje, přijetí nové, socialistické ústavy." Podnět k vypracování nové ústavy vyšel od KSČ, vypracování návrhu řídil její Ústřední výbor. Návrh byl projednán na 47 400 veřejných schůzích, jichž se zúčastnilo 4 040 170 občanů a v rozpravě vystoupilo 732 800 občanů. Konečný návrh byl schválen na celostátní konferenci KSČ 5.-7.7.1960, předložen Národnímu shromáždění a jím schválen dne 11. července 1960.

Ústava samotná se skládala z Prohlášení a z devíti hlav. Postupem času byla ale velmi výrazně změněna, a to především v souvislosti s přijetím Ústavního zákona č. 143/1968 o československé federaci, Ústavního zákona č. 144/1968 o postavení národností v ČSSR, Ústavního zákona č. 20/1969 o Radě obrany státu a Ústavního zákona č. 126/1970 o opatřeních v soustavě federálních ústředních orgánů, v jejichž čele stojí člen vlády ČSSR. Nejdůležitějším z nich byl zákon o čs. federaci, díky němuž přestaly platit celé čtyři hlavy ústavy (třetí až šestá). Chtěl bych na tomto místě upozornit, že v mé práci se budu zabývat především původně přijatou verzí ústavy (pozdějších změn se dotknu spíše okrajově).

Prohlášení

Prohlášení, jež Ústava z roku 1960 obsahuje na místě, kde má současná ústava preambuli, se skládá ze tří částí. První obsahuje zmínky o vítězství socialismu v naší zemi, dovršování jeho výstavby a přechodu ke komunismu a spojenectví se socialistickými republikami. Druhá o tom, že v čele republiky stanula KSČ, že "náš pracující lid se nejprve zbavil cizáckého panství a poté i kapitalistického vykořisťování a stal se hospodářem své země," o zvýšení hospodářské úrovně, povznesení Slovenska a konečně o tom, že základní úkoly přechodu k socialismu byly splněny.

Třetí část vytyčuje cíle, k nimž by se měl ubírat další vývoj. Prvořadým cílem je přitom přechod ke komunismu, v němž se bude moci uskutečnit zásada "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!" Předpokládá se, že komunismus zajistí všem takový blahobyt, aby bylo vyhověno všem potřebám společnosti a všestranného rozvoje jejích členů.

Hlava první - společenské zřízení

Společenským zřízením se rozumí základní sociální, ekonomické a politické struktury společnosti. Touto kapitolou je určen charakter celé ústavy, společenské zřízení je jejím výchozím institutem. Hned první článek hovoří o tom, že ČSSR je státem, "založeným na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele stojí dělnická třída." Myšlenka vedoucího postavení dělnické třídy se prolíná celou ústavou. Určujícím faktorem socialistického společenského zřízení je forma ekonomických vztahů, dále třídní struktura a suverenita a vedoucí úloha pracujícího lidu.

"Ekonomickým základem Československé socialistické republiky je socialistická hospodářská soustava, která vylučuje jakoukoli formu vykořisťování člověka člověkem." Za dvě základní formy vlastnictví se považuje vlastnictví státní a družstevní, o soukromém vlastnictví se záměrně nehovoří (uznává se pouze osobní vlastnictví občanů k spotřebním předmětům, rodinným domkům a úsporám nabytým prací).

Třídní struktura již není antagonistická (nutno ovšem poznamenat, že tomu tak je především díky eliminaci dřívější třídy "vykořisťovatelů," totiž vlastníků půdy a podniků.)

Mimořádně důležité je postavení Národní fronty, jež je sdružením nejrůznějších politických a společenských organisací a jež se stala jediným oficiálním fórem (kromě samotné KSČ), v němž se řešily problémy společnosti, a z něhož vycházely kandidátky pro všechny volby. NF měla representovat "všechny občany našeho státu bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou členy některé z organisací sdružených v NF ČSSR." V jednom z jejích dokumentů se uvádí, že NF "sjednocuje všechny socialismu oddané občany, jejichž životním zájmem a cílem je rozvíjení socialismu v naší společnosti." Občané, jejichž cílem rozvíjení socialismu není, jsou z jakékoli politické diskuse vyloučeni. První hlava hovoří o zásadě tzv. demokratického centralismu (v článku 11 a 18). Tato zásada znamená, že rozhodnutí vyšších orgánů státní moci jsou nadřazena rozhodnutím orgánů nižších, toto umožňuje zachování mocenského monopolu na celém území státu.

Veškerá hospodářská činnost je řízena státním plánem rozvoje národního hospodářství, který se vypracovává na dobu pěti let a vyhlašuje se zákonem, z tohoto plánu vychází státní rozpočet a také jednotlivé roční plány. Tyto plány byly vypracovávány na všech úrovních řízení (počínaje Národním shromážděním a konče Místními národními výbory).

Tvrzení, že výchova a vzdělávání jsou "vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu" a že "stát a společenské organisace soustavně usilují o odstranění přežitků vykořisťovatelské společnosti ve vědomí lidí," dokládají snahu režimu o přizpůsobení a z(de)formován myšlení lidí, čímž se mělo utvrdit postavení režimu.

Hlava druhá: Práva a povinnosti občanů

Pojetí práv, svobod a povinností, jak je známe z ústavy z roku 1960, je založeno na třech principech: principu jednoty základních zájmů socialistické společnosti a jejích příslušníků, principu jednoty celého katalogu práv, svobod a povinností a principu rovnoprávnosti. Ústava zaručuje celou řadu lidských práv a svobod, jejich pořadí je však velmi nestandardní. Jako první je uvedeno právo na práci, na odměnu za vykonanou práci a na odpočinek. Právo na práci je zajištěno socialistickou hospodářskou soustavou. Jako další jsou zmíněna práva na ochranu zdraví, léčebnou péči, hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, právo na vzdělání (pro příslušníky menšin v mateřském jazyce). Až v článku 28 se mluví o svobodě projevu, zejména o svobodě slova a tisku, svobodě shromažďovací a svobodě pouličních průvodů a manifestací. Je známo, že tyto svobody v praxi nebyly dodržovány, i samotná ústava obsahuje poznámku, že těchto svobod občané užívají k "uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země." Zaručuje se rovněž nedotknutelnost osoby, obydlí, listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, svoboda pobytu. Zaručena byla i svoboda vyznání a provádění náboženských úkonů (které v praxi bylo rovněž mnohdy omezováno).

Mezi občanské povinnosti patřilo zachovávání ústavy i ostatních zákonů, občané byli povinni "ve všem svém konání dbát zájmů socialistického státu a společnosti pracujících." Občané byli povinni chránit a upevňovat socialistické vlastnictví, svědomitě a poctivě vykonávat veřejné funkce, bránit vlast a socialistické zřízení, vykonávat službu v ozbrojených silách, chovat úctu k právům spoluobčanů a uvědoměle zachovávat pravidla socialistického soužití. Takovéto vymezení povinností není pro ústavy demokratických zemí zrovna typické, např. současná česká ústava o povinnostech hovoří pouze ve své preambuli ("občané …, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku).

Hlava třetí - Národní shromáždění

Národní shromáždění je zmíněno jako nejvyšší orgán státní moci, od něj se odvozují všechny ostatní státní orgány a instituce. Toto pojetí lze charakterizovat jako vládu konventu, teorie dělby moci je odsunuta. Národní shromáždění je jednokomorové, má 300 poslanců, kteří ze svých řad volí předsednictvo. NS jedná o základních otázkách vnitřní a zahraniční politiky státu. “Veškerou svou činností i prací svých orgánů a poslanců působí NS aktivně k tomu, aby byly plněny úkoly socialistického státu.” NS disponuje zákonodárnou pravomocí (tu má i Slovenská národní rada pro území Slovenska, ovšem NS může její zákony zrušit, jsou – li v rozporu se zákonem vydaným NS). Významná je kontrolní pravomoc NS, NS vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě, může kdykoli rozhodnout o odvolání i jednotlivého ministra, jedná o zprávách o stavu socialistické zákonnosti, které mu předkládá Nejvyšší soud a generální prokurátor, volí o odvolává členy Nejvyššího soudu, je pověřeno sledováním plnění ročních a dlouhodobých plánů.

Mandát poslance je vykonáván osobně, poslanec je ovšem svými voliči odvolatelný, neplatí zásada, že má být odpovědný jenom svému svědomí. Volební období trvá 4 roky. Každý poslanec je povinen pracovat v některém z výborů, spolupracovat s národními výbory ve svém volebním obvodu a pomáhat jim při plnění úkolů.

Předsednictvo NS plní úkoly NS v době, kdy NS nezasedá. Může schvalovat zákonná opatření, která mají stejnou platnost jako zákony. V době, kdy vláda vykonává funkci presidenta, jmenuje a odvolává předsednictvo NS její členy.

V souvislosti s přechodem k federaci v roce 1968 byl nejvyšší zákonodárný orgán zcela změněn. Nové Federální shromáždění bylo dvoukomorové, dvousetčlenná Sněmovna lidu i stopadesátičlenná Sněmovna národů byly rovnoprávné. Délka volebního období se prodloužila na pět let s tím, že při předčasném ukončení volebního období Sněmovny lidu končilo dříve i volební období Sněmovny národů. Zároveň vznikla Česká a Slovenská národní rada jako zastupitelské orgány suverénních států (federativní uspořádání vyvolalo vznik tří republik, a to ČSR, SSR a ČSSR.) Oblasti působnosti byly rozděleny na oblasti s výlučnou působností republik, na oblasti se společnou působností republik a federace a oblasti s výlučnou působností federace.

President republiky – hlava čtvrtá

President je volen na dobu pěti let Národním shromážděním, Národnímu shromáždění je z výkonu své funkce zodpovědný. Jeho pravomoci jsou poměrně standardní (zastupování státu navenek, přijímání a pověřování velvyslanců, svolávání zasedání NS, podepisování zákonů (ovšem bez práva veta), jmenování členů vlády…). Formálně je postavení presidenta spíše slabší, po roce 1968 je sice tato hlava ústavy zrušena a nahrazena příslušnými pasážemi (čl. 60-65) Ústavního zákona o čs. federaci, postavení hlavy státu se ovšem příliš nemění.

Vláda – hlava pátá

Vláda je nejvyšším výkonným orgáne státní moci, z výkonu své funkce odpovědný Národnímu shromáždění. Jejím úkolem je mj. sjednocování a řízení činnosti ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy, řízení práce národních výborů, příprava a zajištění plnění dlouhodobých plánů rozvoje národního hospodářství a rozpočtu, zabezpečení plnění zákonů, vydávání usnesení a nařízení na základě zákonů a k jejich plnění, předkládání zákonů, jmenování státních funkcionářů a vedoucích hospodářských organisací. Po vzniku federace vznikly rovněž republikové vlády, jež přebraly část působení celostátní vlády. Vláda ČSSR se ovšem i nadále měla zabývat “zásadními a koncepčními otázkami celospolečenského významu i v těch oblastech, které patří do působnosti republik.”

Slovenská národní rada – hlava šestá

SNR byly národním orgánem státní moci a správy na Slovensku. Postavení poslanců a proces schvalování zákonů byly obdobné jako v Národním shromáždění. Její postavení vůči NS bylo ovšem velice slabé, do její působnosti mj. patřilo usnášet se v souladu s celostátním zákonodárstvím na zákonech ve věcech národní nebo regionální povahy. SNR si ze svého středu obdobně jako NS volila předsednictvo, z členů předsednictva se volili pověřenci, kteří plnili úkoly mezích pravomoci SNR. Po roce 1968 se SNR stala představitelem národní svrchovanosti a svébytnosti slovenského národa, vznikla rovněž ČNR jako odpovídající orgán pro ČSR.

Národní výbory – hlava sedmá

Jako orgány státní správy na nižší úrovni byly ustanoveny Národní výbory. Ty byly složeny z poslanců, kteří byli voleni lidem, lidu byli odpovědni a mohli být lidem odvoláni. Národní výbory fungovaly na krajské, okresní a místní nebo městské úrovni, v Praze a některých dalších městech byly též obvodní národní výbory. V tehdejším politickém systému bylo postavení samosprávy poměrně slabé. Platila zásada, že NV vyššího stupně mohl zrušit opatření NV stupně nižšího, opatření KNV mohla být zrušena vládou. Národní výbory si vytvářely svou radu, komise a další orgány. NV též byly povinny spolupracovat s organisacemi pracujících.

Roku 1960 vstoupil rovněž v platnost zákon č. 36 o územním členění státu, bylo vytvořeno 7 krajů a 75 okresů v ČSR a 3 kraje a 33 okresů.

Soudy a prokuratura – hlava osmá

Soudci v ČSSR byli volení. Soustavu soudů tvořily Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy, vojenské soudy a místní lidové soudy. Místní lidové soudy byly zřízeny”k dalšímu prohlubování účasti pracujících na výkonu soudnictví.” Soudci byli povinni podávat svým voličům nebo zastupitelskému sboru, který je zvolil, zprávy o své činnosti, voliči nebo tento zastupitelský sbor mohl soudce odvolat.

V čele prokuratury stál generální prokurátor, jehož jmenoval president a jenž byl odpovědný Národnímu shromáždění.

Ustanovení obecná a závěrečná – hlava devátá

Hlava obsahuje mj. zmínky o nedílnosti území ČSSR, státním občanství, hlavním městě, vlajce a státním znaku. Dnem nabytí účinnosti nové ústavy pozbyla platnost Ústava 9. května a ostatní ústavní zákony, které ji měnily a doplňovaly.

Socialistická ústava byla nepochybně výrazem své doby, doby komunistického bezpráví. Mnohá ustanovení o právech a svobodách jednotlivce byla nejednoznačná (bylo stanoveno, k čemu se tato práva mají používat). Rovněž volby, i když splňovaly požadavky na rovnost, přímost, tajnost a všeobecnost, byly nedemokratické, protože jediné kandidátky mohla sestavovat Národní fronta, v níž si KSČ dokázala cokoli prosadit. Zmínky o vedoucí úloze KSČ a o skvělých vyhlídkách socialistického hospodaření ani komentáře nepotřebují.

Literatura:

Ústava Československé socialistické republiky a důležité právní předpisy s ní související, Orbis, Praha 1962

Zdobinský, S.: Československá ústava – historie a současnost, Svoboda, Praha, 1989

Ústava ČSSR, úvod a poznámky napsal Vladimír Flegl, Orbis, Praha 1977

Zdobinský, S. a kol.:Československá ústava. Komentář, Panorama, Praha, 1988