Rakouský parlament

Dějiny

Po vyhlášení samostatné Rakouské republiky platila od 1.5.1945 Prozatímní ústava, která přenesla zákonodárství na provisorní vládu. Volby do Národní rady se uskutečnily 25.11.1945; od tohoto dne začala opět platit ústava z r. 1920 ve znění z r. 1929. Rakousko ale bylo stále pod kontrolou spojenců, se schválenými zákony museli souhlasit i oni. Plnou suverenitu získalo Rakousko 15.5.1955. Ústavní rámec fungování parlamentní demokracie zůstal od té doby bez velkých změn. Několikrát se změnil Jednací řád Národní rady. Její kompetence byly podstatně rozšířeny (od r. 1984 mohou být změny v rozdělení kompetencí v rámci spolku v neprospěch zemí prováděny jen s jejím souhlasem). Podstatné změny nastaly až v souvislosti se vstupem do EU (1995). Rozsáhlé oblasti již nejsou řízeny jen zákony rakouskými, ale i právem EU.

Národní a Spolková rada

Rakouský parlament je dvoukomorový, skládá se z Národní rady a ze Spolkové rady. Národní rada (dolní komora) má 183 poslanců, jejichž funkční období trvá 4 roky. Jsou voleni všemi občany, kteří před 1. lednem roku, v němž se konají volby, dosáhli 18 let; kandidovat mají možnost občané o 1 rok starší (do 1.5.1993 byla hranice aktivního volebního práva 19 a pasivního 21 let). Spolková rada má zastupovat federativní princip v zákonodárství, její členové jsou voleni zemskými sněmy jednotlivých spolkových zemí. Zastoupení jednotlivých zemí je poměrné vzhledem k počtu obyvatel; určuje se nově po každém sčítání lidu - tak se může i změnit celkový počet členů Spolkové rady (nyní 64). Národní a Spolková rada tvoří dohromady Spolkové shromáždění, jehož hlavními úlohami je přijetí slavnostního slibu presidenta, rozhodnutí o případné obžalobě presidenta a o vyhlášení války.

Legislativa

Zákonodárnou iniciativu má každý člen Národní rady, Spolková rada jako celek, vláda a také lid (100.000 oprávněných voličů nebo 1/6 oprávněných voličů ze tří spolkových zemí).

Návrhy zákonů jsou nejdříve projednávány ve výborech Národní rady, na základě návrhů výborů je o nich rozhodnuto v plénu. Pro schválení je třeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců (těch musí být aspoň jedna třetina), v případě ústavních zákonů pak dvoutřetinová většina, přičemž přítomná musí být aspoň polovina poslanců. Proti zákonu schválenému dolní komorou může Spolková rada vznést do osmi týdnů námitky, tyto mají ale jen odkladný účinek, Národní rada je může překonat nadpoloviční většinou přítomných poslanců, těch musí být také nadpoloviční většina vzhledem k celkovému počtu.

Každý schválený zákon může projít referendem, pokud tak rozhodne jednoduchá většina v Národní radě. Při změně Ústavy stačí k vyhlášení referenda 1/3 poslanců Národní rady. Úplná změna Ústavy projít lidovým hlasováním musí.

Zákony jednotlivých spolkových zemí schvalují zemské sněmy. Proti nim může vznést námitku spolková vláda, ovšem ta může být zemským sněmem přehlasována.

Do zákonodárného procesu vstupují mnohé mimoparlamentní vlivy. K vládním návrhům má právo se vyjádřit celá řada institucionalizovaných zájmových skupin; v rámci “sociálního partnerství” se většina hospodářských zákonů opírá o předchozí jednání a kompromisy.

Parlamentní kontrola

Rakouský parlament (obě jeho komory) má při realizaci koncepce dělby moci obdobné funkce jako americký Senát. Legislativa spolupracuje s exekutivou při schvalování mezinárodních smluv a ustanovování členů Ústavního soudu. Dále může realizovat finanční (rozpočet, účetní soud), politickou a právní kontrolu (proces impeachmentu – podobný jako v USA).

Vláda a její členové jsou zodpovědní parlamentu. Národní rada je oprávněna na člena vlády podat žalobu u Ústavního soudu, Ústavní soud v takovém případě může ministra zbavit úřadu. Národní rada má celou řadu dalších kontrolních mechanismů - právo na interpelace (písemné i ústní dotazy), možnost vydat resoluci (požadavky na vládu, aby provedla určitý akt), právo zřídit vyšetřovací výbor. Hlasování o nedůvěře může být namířeno proti jednotlivému ministrovi nebo proti vládě jako celku; pokud je ministrovi (vládě) vyslovena nedůvěra, president ho (ji) musí neprodleně zbavit úřadu.

Postavení parlamentu vzhledem k vládě je v Rakousku neobyčejně silné, vzhledem k charakteru drtivé většiny rakouských poválečných vlád a konkordantnosti rakouské politiky však v praxi nehraje velkou roli.

Roku 1977 byl zaveden Úřad obhájce lidu. Ten je tvořen třemi zástupci nejsilnějších politických stran a má zkoumat nedostatky v práci spolkových správních orgánů. Může přijímat doporučení, na něž do osmi týdnů musí daná instituce reagovat. Svoje názory může uveřejňovat, ale ne vynucovat. Protiprávní normativní akty ale může napadnout u Ústavního soudního dvora.

Ještě jednou se zmíním o Spolkové radě. Ta disponuje absolutním vetem pouze při změnách ústavy, jimiž se omezují kompetence zemí nebo se mění postavení Spolkové rady. Její politický potenciál není příliš využíván, neboť země si našly účinnější způsoby uplatňování svého vlivu – pomocí stranických sekretariátů, Styčného úřadu a konferencí guvernérů.

Literatura:

Blahož, J.: Nejvyšší státní orgány ve federacích, Právník, č.10/1992

Hausmaninger, H.: Spolkový president, spolková vláda a parlament v Rakousku, Právník 12/1990

Das politische Systém in Österreich, Bundespressedienst, Wien, 1994

Rakouská ústava na internetu: http://www.idv.uni-linz.ac.at/b-vg/b-vg-inh.htm