Fakulta sociálních studií MU

 

Přežije nás OSN?

(Aneb Světový pořádek v budoucnosti)

 

 

 

Ladislav Koubek

Politologie - psychologie

 

 

 

 

Přežije nás OSN?

V následující práci bych se chtěl zamyslet nad dalšími možnostmi fungování jedné z nejdůležitějších mezinárodních organisací, totiž OSN.

OSN si s sebou nese dědictví historie druhé poloviny dvacátého století – je to dědictví Studené války, ztrnulých poměrů, staré podoby světa, založené na výsadním postavení několika mocností. Potýká se s mnoha výzvami nové doby, která stále naléhavěji vyžaduje nová řešení nových a mnohdy neočekávaných situací. Je na OSN samotné, jak se s těmito výzvami vyrovná a nakolik ze sebe učiní respektovanou strážkyni lidských práv, hodnot, které lidstvo vytvořilo – a také – což je stejně důležité – ochránkyni světového míru. Výchozí posice přitom nejsou opravdu nikterak dobré a před OSN je asi ještě dlouhá cesta, než si vybojuje a vybuduje postavení, jež jí náleží a je nezbytné k plnění výše uvedených úkolů.

Asi nejdůležitějším současným úkolem je efektivnější působení OSN při urovnávání konfliktů – a to jek mezi různými státy, tak uvnitř států, které buď nejsou schopny situaci řešit, nebo ji řešit nechtějí; naopak jsou právě ony často původcem zla a porušují práva a důstojnost svých občanů (což je ovšem v globalisujícím se světě naprosto nepřípustné a ostatní státy k tomu nemohou mlčet). K tomu, aby tohoto byla OSN schopná, je však potřeba od základu změnit její rozhodovací mechanismy. To je takřka nemyslitelné bez celkové změny klimatu ve světové politice – stále přežívá atmosféra nedůvěry mezi západními demokraciemi na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé. Zásadní je především, aby Západ získal Rusko na svou stranu – tím samozřejmě nemyslím vnutit Rusku západní kulturu nebo styl uvažování, ale získat je pro jisté základní principy, bez nichž není možný důstojný život člověka a mírové spolužití národů. To se může podařit jen bez nadřazeného postoje vůči Rusku. Západ musí podporovat reformy, které jdou správným směrem – a musí Rusku nabídnout zapojení do svých struktur. Od věci by rozhodně nebylo něco jako nový Marshallův plán pro Rusko, samozřejmě s důslednou kontrolou využívání finančních prostředků. Jako motivace pro účast v něm by se měla Rusku nabídnout forma faktické, ne jen formální účasti v západních bezpečnostních strukturách (například celoevropská obrana zabezpečovaná někým jiným než NATO – byla by to organisace spojující Západ a Rusko). Je ale třeba zdůraznit, že toto je možné pouze výhledově – až Rusko splní předem daná kritéria právního demokratického státu majícího zájem na spolupráci (dobře směrovaná ekonomická pomoc by mu v tom mohla pomoci).

Jakmile bude pro spolupráci získáno Rusko, má OSN napůl vyhráno. Západ se s ním pak bude moci dohodnout na novém způsobu jejího fungování. Stávající model, kdy jsou všechna důležitá rozhodnutí v pravomoci Rady bezpečnosti , ve které má pět států právo veta, je neudržitelná. Podporuje velmoci v politice, kterou prováděly za Studené Války – v politice ochrany své sféry vlivu a v hájení svých údajných zájmů. Pro budoucnost musí být každému státu jasné, že každý stát na světě je suverénním aktérem mezinárodní politiky a že nikdy nebude připuštěno jím nechtěné omezování státem druhým.

Možná se ptáte, proč se stejně jako o Rusku nezmiňuji o Číně. Domnívám se však, že positivní postoj Ruska k zavedení nového modelu mezinárodních vztahů je velmi důležitý, u Číny stačí postoj neutrální (pokud bude kladný, tím lépe). Neutrální postoj Číny bude zajištěn tím, že s ní budeme jednat jako rovný s rovným – budeme respektovat její státnost a svůj nesouhlas s některými protiprávními aktivitami, které na svém (?) území provádí, budeme sdělovat sice důrazně, ale ne jako majitelé jediného správného obrazu člověka. Jak se již mnohokrát ukázalo (Kuba, Severní Korea), nevede zastrašování a různé blokády států nerespektujících lidská práva k ničemu, lepší je vést je k respektování lidských práv postupně. (Mimo jiné – mám-li být zcela upřímný, Čínu si nelze postavit proti sobě, ale o tom se zmíním až za chvíli).

Až si Rusko (a možná i USA) toto uvědomí, právo veta v Radě bezpečnosti snad bude zrušeno. Charta OSN se snad stane jakousi “Ústavou” světového pořádku a její dodržování bude kontrolovat nezávislý soud, jemuž budou podřízeny všechny státy. Jistě mohou být posíleny i pravomoci Valného shromáždění, ale v případech konfliktů by rozhodně nemělo hlasovat ani ono (o spravedlnosti totiž nerozhoduje většina); rozhodnutí přísluší pouze soudu. Nový model práce OSN se nebude vztahovat jen na konflikty mezi státy, ale bude platit i pro nepřístojnosti páchané uvnitř států.

Při uplatňování nového modelu možná narazíme na dva problémy: prvním je všeobecná akceptace nového postavení OSN a druhým problém praktického výkonu rozhodnutí – OSN musí mít svoje vlastní vojenské síly, které budou schopny rychle a účinně zasáhnout. Oba problémy jsou řešitelné.

Lze předpokládat, že drtivá většina států se na novém modelu shodne – pokud by se tak nestalo, je model neprosaditelný a bude se muset jednat buď o jeho modifikacích, nebo o modelu zcela jiném. O možnosti jiného uspořádání teď uvažovat nebudu, má představa budoucího fungování OSN je totiž ta výše uvedená a předpokládám, že pro většinu států přijatelná. Vypořádání se s problémem nesouhlasu několika málo států by nebylo složité – pokud by tento stát napadl nějaký jiný stát, OSN by se za tento stát vojensky postavila; pokud by byla porušována práva lidí v nesouhlasícím státě, OSN má právo zasáhnou rovněž, bude-li o to požádána utlačovanými příslušníky daného státu. Zdůvodnění je naprosto jednoduché – OSN hájí světový pořádek a práva a svobody těch, kteří jsou jejími členy – tedy na prvním místě států, ale i lidí, kteří mohou být jako určitá utlačovaná skupina být přijati pod ochranná křídla této organisace, pokud o to mají zájem. Pak tedy budou vlastně hájena práva části OSN, která je v nečlenském státě utlačována – na to má OSN samozřejmě právo.

Teď se na chvilku vrátím k Číně. Čínu si prostě a jednoduše nemůžeme postavit proti sobě, protože bychom v jejím případě nemohli provádět výše uvedený postup hájení práv lidí i za pomoci vojenských zásahů. Ať se nám to líbí, nebo ne, Čína má takový potenciál, že jakýkoli akt, který by vnímala jako namířený proti ní, by mohl mít katastrofální důsledky (bohužel, je to atomová mocnost).

Zbývá vypořádání se s druhým problémem, kterým je sestavení akceschopných mezinárodních ozbrojených sil. To už je problém mnohem menší, protože jakmile se většina států shodne na důležitosti a potřebě zavedení mnou hájeného modelu, budou ochotny poskytnou část vojáků. Vojenské sbory nechť jsou podřízeny generálnímu tajemníkovi (samozřejmě budou mít vojenské velení) a nechť jsou v dostatečném počtu dislokovány rovnoměrně po všech kontinentech. Postavení těchto sborů je drahá záležitost – a možná u většiny států jediný důvod jejich nechuti se na něm podílet – proto nechť nejsou tito vojáci placeni vysílajícími státy, ale z rozpočtu OSN. Do toho budou všichni platit své příspěvky podle předem stanoveného klíče, beroucího v úvahu počet obyvatel státu a jeho ekonomickou výkonnost.

Výše naznačený problém s Čínou je varováním před jednou z možných (i když doufám ve své extrémní podobě málo pravděpodobných) variant světového vývoje (resp. vývoje na kontinentech). Jisté sbližování států v rámci jednotlivých kontinentů je užitečné a žádoucí, je ale třeba dbát na to, aby mělo jednak správný směr, a jednak aby se týkalo těch správných oblastí. Tak například bourání ekonomických bariér nesmí zapříčiňovat kulturní unifikaci – kulturní pestrost je totiž hodnotou, již je třeba zachovat. Závažné problémy by mohlo přinést sjednocování v oblasti politické – a zde není třeba dělat si strach z Evropy, která je naštěstí tak rozmanitá, že by bylo velmi těžké, aby se v ní v budoucnu jako v jediném politickém celku uchytil nějaký autoritativní režim, který by porušoval práva lidí – v takové Jižní Americe by se však něco takového teoreticky stát mohlo, protože v původu, jazyku a kultuře iberoamerických národů nejsou až na Brazílii podstatné rozdíly. Autoritativní režim podobný tomu čínskému by se zde mohl uchytit – a OSN by pak jen těžko mohla proti němu zasahovat, protože by byl moc silný. Z tohoto pohledu by bylo jen vhodné, aby se v dlouhodobém horizontu rozpadlo Rusko i Čína – to ale v horizontu staletí; zde nelze nic uspěchat, neboť v současnosti by něco takového stálo krveprolití. Ostatně není taková věc nezbytná absolutně – bude – li v obou zemích panovat úcta k lidským právům.

Model budoucího fungování mezinárodního pořádku jsem snad tedy nastínil jasně – OSN jako organisace sdružující naprostou většinu států bude mít právo vojensky zasáhnout kdekoli, kde budou porušena něčí práva. O tom, že byla tato práva porušena, rozhodne mezinárodní soud, který bude v rámci OSN fungovat. Zásadní přitom je, aby se za tento způsob soužití postavila ona převážná většina států – protože bez převládající vůle se jím řídit je mezinárodní právo k ničemu.

Poznámky:

  1. OSN by ve vykonávání její funkce mohla nahradit i libovolná jiná organisace – to tehdy, pokud by státy naznaly, že OSN není pro zajištění zabezpečení světové bezpečnosti tou nejvhodnější platformou. Já ale předpokládám, že tuto funkci OSN (možná trochu transformovaná) plnit bude. Nezabývám se tedy tím, zda nás přežije OSN jako spíš tím, jaká bude podoba mezinárodního uspořádání v budoucnosti.
  2. Pevně věřím, že trošku vážnější pojetí tématu není na škodu a bude obohacením jinak velmi neformálního báječného předmětu.