Co by bylo, kdyby lidé neprožívali?

 

 

 

Psychologie prožívání a jednání

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ladislav Koubek

Psychologie - politologie

Fakulta sociálních studií MU, 2000

Emoce. Emoce. Emoce. To se to řekne, abych napsal pět stran o emocích, když vůbec nevím, jak mám začít. No, su teď pěkně naštvaný, ale přece tady nebudu ventilovat něco negativního, když bych mohl nakazit ty, co budou tuhle práci po mně číst. Teď musím napsat důležitou věc: má nálada byla ještě před pár minutami velice dobrá, a tím, že mě napadlo začít jinak, než jsem začal, začal jsem přesně tak, jak jsem začal. Původně s nadhledem, ale rozčílil jsem se při tom. S tím je konec. TEĎ. A už mám dobrou náladu, v radiu hrají krásnou písničku, která se navíc líbí dobrodinci Kubovi. Má nálada je dobrá, a navíc neustále se zlepšující. Tohoto skvělého rozpoložení musím využít k napsání této nesmírně zajímavé a snad taky zábavné práce. Mimoto jsem si už stačil uvědomit, že se nemusím tlačit ve frontě na počítač, protože onen dobrodinec mě vzal k sobě na koleje, kde můžu psát úplně, ale úplně v klidu. Teď jsem mu dal přečíst, co jsem právě napsal - a on mě utvrdil v tom, že budu-li pokračovat tímto stylem, nebude problém potřebných pět stránek zaplnit. Ptám se, jestli to ale má cenu, takhle bezprostředně psát - Kuba neví. Ale já ano. Ještě nikdy jsem takhle psát nezkoušel, a všechno se přeci musí zkusit. Teď drobná pauza, nic mě nenapadá. Ale to se určitě spraví, budu-li chvíli přemýšlet, něco mě přece napadnout musí. Jo, mám hlad, a tak sním veliký rohlík, který jsem koupil dopoledne spolu s ledňáčke... ...co to kecám, to přece není důležité... Rohlík byl dobrý. Nevím, proč, ale musím konstatovat zvýšený počet kláves, do nichž se netrefím a musím to pak po sobě opravovat. No nic, to se stává, může to být způsobeno třeba tím, že se teď více soustředím na obsah svého vědomí než na klávesy. Tato práce ale nemá být o vědomí, nýbrž o prožívání. A to není totéž. Součástí našeho vědomí jsou samozřejmě i suchá fakta, která na naše prožívání nemají velký vliv - s přimhouřením oka ho lze zanedbat - a pro větší přehlednost bych to dokonce udělal. Drtivou většinu informací, jež přijímáme ze svého okolí (pozn.: pán, zpívající v radiu má rád, když svítí Slunce - a to já taky) taky nějakým způsobem prožíváme. Tady Kuba by vědomí a prožívání skoro ztotožnil - teď mu říkám, že to sem o něm píšu - on to tedy upřesňuje v tom smyslu, že je třeba dávat si na základní pojmy pozor. Naši vyučující na nich přece budou bazírovat - a to je správně.

Konec extempore, zbytek práce píšu druhý den (včera jsem toho nebyl schopen). Úvod, jenž jsem takto vytvořil, nesmažu, ale ponechám jako náznak bohatosti lidského života, která sahá do neuvěřitelných detailů a která je umožněna právě naším prožíváním.

Nejprve se tedy podívejme na důležité pojmy. Nejprve prožívání – podíváme-li se do knihy pana Nakonečného Encyklopedie obecné psychologie, zjistíme, že výše uvedené pojetí prožívání není až tak od věci. Podle ní je vztah vědomí a prožívání obtížně vyjádřitelný, přitom je v ní podle mého názoru vyjádřen velice dobře: “Podněty zpracovávané jako senzorická data jsou v mozku integrovány a transformovány v subjektivní zážitek.” Tento subjektivní zážitek je dále označen jako prožívání. Dalším důležitým pojmem jsou emoce. Ty jsou charakterizovány jako zvláštní modalita prožívání, prožitky sui generis, jež ani nelze definovat. Dále je uvedeno několik významů, v nichž pojem emoce bývá používán. Pro vytvoření aspoň přibližné (i když nevyčerpávající) definice použijme tvrzení, že emoce je mentální stav, který vyjadřuje vztah k nějakému objektu. Je charakterizován cítěním a provázen fyziologickými projevy.

Jaký je tedy vztah emocí k prožívání? Pokud jsou emoce jen jednou z jeho modalit, jaké jsou pak ty ostatní modality? Asi to budou na prvním místě všechny kognitivní procesy, a mezi nimi bych podtrhl význam myšlení. Dále je nutno se zmínit o vůli, bez níž by asi činnost jedince druhu Homo sapiens pozbyla jednoho ze svých klíčových znaků, a to kontinuity, a o motivaci, jež s vůlí bezprostředně souvisí. Pokud se ovšem budeme bavit o prožívání v užším smyslu slova, pak je možno ho s emocemi téměř ztotožnit, neboť právě ony jsou přítomny spolu s každou další modalitou prožívání, a prožívání mohou rozhodujícím způsobem určovat. Navíc již sám český výraz prožívání má jasný emocionální náboj – když něco prožíváme, tak to vlastně pociťujeme (prociťujeme, cítíme).

Nyní již mohu přistoupit k úvahám o tom, co by nastalo, kdyby lidé neprožívali. Zaprvé by vůbec neexistovali (k tomu se dostanu později), rozhodně by nebyli rozumnými bytostmi (buď by byli rozumní, ale jen jako roboti, a tak by to nebyly bytosti, nebo by byli bytostmi, ale ne rozumnými. Tento druhý případ by nastal nikoli v případě, že by lidé neprožívali, ale v případě, že by nedisponovali myšlením, tedy jen určitým aspektem prožívání). V žádném případě by neexistovalo to úžasné množství materiální a duchovní kultury, protože bez vůle a motivace by se nikdo nenamáhal s tvorbou výtvarných, stavebních, hudebních, literárních a jiných děl. Abych se neutopil v obrovském množství situací, jež bych mohl popisovat při odmyšlení určitých částí prožívání, budu se dále zabývat (jak jsem už naznačil) především emocemi jako jeho stále přítomnou a (přece jen) konkrétnější součástí.

Emoce umožňují především samotné přežití. Jistě není náhodou, že v situacích, kdy je život nějakého člověka ohrožen, má tento tendenci neřídit se racionálním úsudkem. Je tažen situací a tím, jak ji bezprostředně prožívá - a většinou se zachová správně. Emoce jsou vývojově straší než rozum (samozřejmě, že jak které - vyšší, např. intelektuální city na tom jsou jinak) a umožňují efektivní obranu organismu v případě nebezpečí. O tom svědčí fyziologické projevy emocí jako strach či hněv. Pokud zažíváme strach, dojde k nahromadění krve do kosterního svalstva, chvilkovému strnutí (tak máme čas na posouzení situace a eventuelní schování se). Do těla se vyplaví hormony, jež nás uvedou do stavu zvýšené ostražitosti a napětí – a umožní nám přesnější a intenzivnější akci. Podobných projevů je více, ale uvedený příklad stačí k ilustraci důležité funkce emocí, totiž ochraně života, bez níž by lidé v dávných dobách ani v současnosti rozhodně nepřežili.

V současném vyspělém světě ale některé emoce působí právě opačným způsobem – v Golemanově práci je uveden příklad otce, jehož chce doma v noci z legrace překvapit vlastní dcera, otec ovšem ve strachu rychle sáhne po zbrani a dceru zastřelí. Podíváme-li se na emoce z hlediska evoluce, je jasné, že emoce se utvářejí v rámci přizpůsobení organismu prostředí. Jejich utváření je ovšem pomalé a trvá statisíce let. Protože v několika posledních staletích lidé velmi radikálně svou vlastní činností změnili prostředí, v němž žijí, a tak se dostávají do zcela nových situací, a protože tempo fylogenetického vývoje je velmi pozvolné, je jasné, že v ochranném působení emocí vznikají mezery. I když moderní člověk se pokládá za racionálního (a v moderní lidské společnosti je asi racionální chování velice adaptabilní), je stále ovládán emocemi, jež v kritických chvílích nad rozumem vítězí.

Ohromný vliv na náš život mají i fylogeneticky pokročilejší emoce – např. mateřský cit. Tím disponují jen živočichové mající šedou kůru mozkovou – zvířata bez ní ho nemají a v klidu své potomky i požírají – viz. Goleman, s.23). Sociobiologové se pokoušejí i ty nejušlechtilejší lidské city vysvětlit evolučně – a to tak, že přispívají k přežití druhu. O toto vysvětlení se sice vedou spory, ale my jím uzavřeme úvahy o bezprostředním vlivu emocí na přežití člověka.

Každá emoce se projevuje jednak fyziologickými změnami v organismu, jednak vnějším výrazem. Ten je důležitý v mezilidské komunikaci - především z výrazu tváře dovedeme celkem přesně usoudit, jak se dotyčná osoba cítí. Nejvíce to platí při prožívání základních emocí jako je bolest, překvapení, hněv, rozhořčení, nelibost, odpor, sexuální vzrušení (viz. Nakonečný, s. 32). U dalších emocí sice není výraz tak jednoznačný, je často jedinečný pro každého člověka a může se zásadně lišit podle kultury, i přesto nás ale v běžném životě výraz tváře druhého člověka velice dobře informuje o jeho postoji k nám, k objektu, jenž je předmětem rozhovoru, o momentálním stavu dotyčného a dalších skutečnostech. Pokud by lidé emoce neprožívali, nebyly by pak patrné ani jejich výrazové projevy – a my bychom přišli o nesmírné množství informací, jež jsou nám nonverbálně sdělovány. Nevěděli bychom, co si o kom a o čem máme myslet, také by bylo obtížné posoudit věrohodnost informací – a kdoví, jestli by nám říkalo něco slovo vtip (proč bychom se totiž měli smát?).

Když jsem u vtipu, musím zmínit nesmírně obohacující vliv emocí na náš život. Nepřeberná spousta emocí, prožívaných s různou intenzitou, různým nábojem a délkou trvání, způsobuje, že náš život není jednotvárný a že se můžeme těšit neustále na něco nového. Měl by člověk vůbec chuť žít ve světě, kde by nemohl odlišovat příjemné a nepříjemné věci? Všechno by bylo neutrální, šedivé, nezajímavé. Ambivalence emocí, které prožíváme, má také veliký význam. Když se konečně najíme po několika hodinách hladu, když konečně ulehneme do měkkého lože po únavném dni, když si naopak po spoustě hodin proseděných ve škole zahrajeme pohybově náročnější hru, zažíváme stav uspokojení, blaha. Ten by asi bez předchozího pocitu nenaplnění nebyl možný. Emoce tak dávají našemu životu dynamiku. Dovedu si představit, co by nastalo, kdybych měl být od tohoto okamžiku třeba na rok zbaven emocí. Ráno vstanu, jdu do školy, jsem ve škole, jdu ze školy, najím se, učím se, jdu spát, ráno vstanu, jdu do školy... Velikonoce bych asi nijak nevnímal, žádné svátky nebo mrskut. Stejně by to bylo s přáteli (pokud bych od nich zrovna něco nepotřeboval); asi bych o ně za ten rok přišel. Škola by mě nebavila, předměty jako je feminismus bych přestal navštěvovat, neboť by nebyly už vůbec zábavné. Nevím, co bych dělal ve svém volném čase – s největší pravděpodobností bych nevěděl, co to volný čas je, a jenom bych pracoval; anebo bych nepracoval, protože by mě k tomu nic nevedlo, a jen bych byl a nevěděl, co dělat. Rok bych to tedy nevydržel. Hodně by mi chybělo prožívání při poslechu hudby a vůbec při konfrontaci s uměním. (Mimochodem, při neexistenci prožívání bychom asi nikdy nepochopili surrealismus jako směr, kdy se tvůrce nechá vláčet jen proudem svého vědomí. Taková díla by vznikala, ale nikdo by je nečetl, protože by neměla co říci. Nechat se strhnout proudem vědomí – to člověk taky nějak prožívá, a je to zážitek zajímavý, když sledujeme proud vědomí někoho jiného. To je dobře, že jsem si na začátku téhle práce vyzkoušel být surrealistou. Kdyby člověk neprožíval, nepsal bych tady práci o tom, co by bylo, kdyby člověk neprožíval – a tento experiment bych tedy rozhodně neučinil.) Život s prožíváním a emocemi – to je prostě něco úplně jiného.

Emoce ovlivňují i pracovní výkon člověka. Někdo by si sice mohl myslet, že emoce nás od práce zbytečně odvádějí, to je však pravda jen částečně. Jistě to platí u velice silných emocí (zejména afektů), zaměřených jiným směrem než na naši práci. Také je-li člověk otrávený nebo smutný (jak se mě to málem stalo při začátku psaní této práce), rozhodně mu to na aktivitě nepřidá - a na konečném výkonu je to poznat. Naopak při dobrém naladění výkon stoupá a máme-li k předmětu své práce (je celkem jedno, jestli fyzické nebo duševní) výrazně kladný vztah, může nám to hodně pomoci. To vše ilustruje lidová moudrost mnoha úslovími jako “S chutí do toho, půl je hotovo” nebo “Bez práce nejsou koláče”. Kdybychom ke koláčům neměli pozitivní vztah, asi by nám to přísloví moc neříkalo.

Je dobré budovat si kladný vztah ke své práci – ať už z hlediska duševní hygieny, nebo z čirého pragmatismu. Stejně dobré je snažit se být při práci v dobré náladě – každý máme svou zkušenost s tím, jak nechuť či odpor dokáže snížit naši výkonnost. Protože to dosti často není úplně možné, lze připustit, že bez emocí bychom (jako roboti) dosahovali lepších výsledků – to se ale bude týkat jen automatizované práce, protože i skrze emoce můžeme dojít k nejrůznějším novým hodnotným způsobům, jak vykonávat činnost již existující nebo dokonce přijít na nějakou novou uchvacující činnost. V psychologii tvořivosti se emoce uplatňují velmi dobře – to proto, že většinou citových zážitků je dán popud k nějakému jednání (a city tak můžeme chápat jako psychickou sílu) (tato myšlenka je v knize Meiliho a Rohrachera, a já s ní souhlasím).

Emoce nám pomáhají i při učení – pokud přijmeme model učení založený na mechanismu zpevnění (tedy odměny a trestu). Odměny jsou nám příjemné, tresty nepříjemné – a my příště budeme jednat tak, aby výsledný efekt byl pro nás příjemný.

Zajímavá je myšlenka, že emoce jsou nejvýznamnějším činitelem výběru životních cílů. Racionálně vybíráme své prostředky, ovšem konečné hodnoty bývají výrazně emocionálně nabité (láska, dobro, štěstí) a spojené s prožíváním příjemných pocitů (i v základu některých náboženství je, že na tomto světě člověk musí zažívat mnoho zlého a nepříjemného, což však není důležité vzhledem k budoucímu štěstí na onom světě – zde je mimochodem obsažen také silný motivační aspekt, díky němuž mnozí lidé vykonali jinak stěží představitelné věci). Stručně a výstižně o této problematice píše M. Nakonečný ve výše zmíněné knize v pojednání o emocích.

Emoce výrazně ovlivňují naše vnímání. Nažhavený boxer bude vnímat nějakou tu ránu jako přirozenou a pokud pocítí nějakou bolest, určitě to nebude v danou chvíli převládající emoce – a to dokonce i v případě, že mu vznikne nějaká pohmožděnina. Druhý den po zápase to ale může být jinak – pokud boxer dostal hodně namláceno, nejlépe se cítit nebude a bolest bude pociťovat silněji. Taky asi bude naštvaný, že prohrál – a je pravděpodobné, že nebude mít chuť se zasmát jinak skvělému vtipu a že ho nepotěší dobrá zpráva, kterou uslyší v televizi. Toto vše platí i naopak, pokud je někdo dobře naladěný, má tendenci drobné problémy, které ho potkávají, přecházet s úsměvem a špatným zprávám přikládat menší význam, případně si je vůbec nepřipouštět. Tento mechanismus tzv. percepční obrany také ve svém životě využíváme – když chceme někomu říci, že se nám nepodařilo udělat pro něj něco, co jsme měli, nebo že jsme něco rozbili, učiníme ta raději ve chvíli, kdy je dotyčný dobře naladěn – a je-li zrovna nasupený, raději se sdělením posečkáme.

V neposlední řadě jsou emoce důležité pro psychology, pro které jsou stálým předmětem bádání a přemýšlení. Psychologové by si sice mohli najít i jiný předmět zájmu než emoce, ale přece... Ten jiný předmět by určitě nebyl tak zajímavý, pestrý, fascinující – a to platí stále jen v případě, že by se emocím psychologové z neznámých příčin jen vyhýbali; pokud by je ani sami neměli, dá se lehce dovodit, co by to znamenalo.

Doufám, že jsem se dotkl alespoň trochu zajímavým způsobem několika významů, jež emoce v  životě lidského rodu mají. Teď si půjdu užívat oné bohatosti života, zajištěné prožíváním, zase poněkud jiným způsobem. Emocím za tu bohatost vděčím – a mám je za to moc rád. Ať žijí emoce!!!

 

 

Použitá literatura:

Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, Praha, Academia, 1995

Meili, R., Rohracher, H.: Učebnice experimentální psychologie, Praha, SPN, 1967

Goleman, D.: Emoční inteligence, Praha, Columbus, 1997