Fakulta sociálních studií MU

 

Kulturní revoluce v Číně

(1966 - 1969)

Ladislav Koubek

Politologie – psychologie

 

 

 

 

Kulturní revoluce v Číně je jedním z nejsmutnějších momentů druhé poloviny XX. století. Je spojena s osobou Mao Ce-tunga a jeho bojem za komunistickou společnost a proti "revisionistickým" živlům, s mocenskými boji mezi různými skupinami v čínské komunistické straně, ale i s řáděním a terorem tzv. rudých gard, jemuž padly za oběť statisíce životů - a životy dalších milionů byly natrvalo poznamenány.

Čínská společnost

Konfuciánskému myšlení, které po staletí Číně dominovalo, je vlastní myšlenka podřízení se panující moci. Nerozlišování mezi státní mocí a její politikou vedlo k tomu, že kritika nebyla připouštěna1). Neexistence "loajální opozice" vedla k tomu, že hlavním způsobem mocenského boje se stalo spiknutí. Loajalitu předstíral každý, ale panovník si nikdy nemohl být jist, zda nebude zrazen - a z toho vyplývala velká míra podezřívavosti. Toto se beze zbytku přeneslo i do společnosti, v níž je sice oficiálně konfucianismus odsuzován a ani císař formálně neexistuje, avšak v níž se uvedené podřízení a pasivita jedince velice hodí vládnoucím elitám. I komunistický režim stavěl na ideálu harmonie, a pokud byla kritika vyslovována, dělo se to různými nepřímými prostředky - skrze umělce a jejich literární a jiná díla, také pomocí podobenství a příkladů.2)

Mao

Mao Ce-tung se narodil roku 1893 v rolnické rodině v provincii Chu-nan. Byl jedním z dvanácti zakladatelů KS Číny, pro kterou od mládí pracoval. Organizoval rolnická povstání a zažil "Dlouhý pochod" KS Číny na západ. Roku 1935 se stal nezpochybnitelným vůdcem KS Číny a v r. 1949 se stal hlavou nově založené Čínské lidové republiky.3) Po období růstu a stabilizace na počátku padesátých let začal Mao provádět velké společenské a ekonomické změny (kampaň proti pravičákům, Hnutí komun a Velký skok v letech 1958-59), jejichž dopady na společnost byly katastrofální - skončily pronásledováním intelektuálů, rozvratem průmyslu a hladomorem. Po tom, co se Čína aspoň trochu vzpamatovala na počátku 60. let, přišla další rána - kulturní revoluce.

Cíl Kulturní revoluce

Dalo by se ve zkratce říci, že důvodem revoluce byla obava, že staré feudální nerovnosti, které byly vymýceny, jsou nahrazovány při budování socialismu novými nerovnostmi, kdy se privilegovanými stávají členové státního a stranického aparátu, kteří měli v rukou mnohá rozhodnutí a v mnoha případech jich využívali k posílení vlastní pozice a k obohacení. To bylo překážkou uskutečnění opravdové komunistické rovnostářské společnosti. Mao kritizoval prostředky, jimiž se uskutečňoval socialismus v Sovětském svazu i v Číně - varoval, že se vytvoří nová buržoasie (ze zmíněných příslušníků byrokratického aparátu), která bude mít ze socialistických přeměn prospěch.

Také se obával, že rolníci se stanou opět tou nejspodnější vrstvou společnosti, čemuž chtěl zabránit. K tomu chtěl využít metody linie mas, která měla vyjevit požadavky lidí. Byl přesvědčen, že z čínské revoluce musí těžit na prvním místě venkov. Vůči městskému byrokratismu trpěl averzí, chtěl vybudovat struktury strany od základů znova a rozbourat struktury již ustavené. Z toho všeho čerpala jeho idea hnutí proti revisionismu, jež mělo dosáhnout změny v názorech čínského lidu a odstranění živlů, "kráčejících kapitalistickou cestou". Nezbytnou podmínkou k tomu bylo vypořádání se s oponenty uvnitř strany.

Mocenské předpoklady

Napětí mezi Maem a stranickými kádry narůstalo začátkem roku 1966. V dubnu 1966 byl ze všech funkcí sesazen Luo Žuej-Čching, důležitý armádní činitel. Ten nesouhlasil s Lin Piaem - Maovým blízkým spolupracovníkem, jehož Mao postavil do čela Lidově osvobozenecké armády. Podobně dopadl i Pcheng Čen, nejvyšší představitel strany v Pekingu (dá se říci, že Peking spíše představoval Maovu opozici, zatímco Mao měl zázemí v Šanghaji). Všichni, kdo s Maovým programem nesouhlasili, byli odstraněni - zbytky kádrů pak tiše souhlasily. Každý byl totiž zvyklý nechat se vést vůdcem, který měl dominantní postavení podobné postavení císaře. Mohl začít boj proti členům strany jdoucím "kapitalistickou cestou".

Na Maově straně byla jeho manželka a politička Ťiang Čching, která měla vliv na kulturní politiku a zastávala tezi, že každé umělecké dílo by mělo sloužit proletářským ideám. Spolu s radikálními šanghajskými intelektuály vytvořila kulturní základnu režimu. Druhým spojencem byl již zmíněný Lin Piao, který Maovi v revoluci opravdu významně pomohl a na jejím konci na 9. sjezdu KS byl prohlášen za Maova "blízkého soudruha ve zbrani a nástupce".4) Mao sám se mohl opírat o své výsadní postavení a mohl provádět, co se mu zlíbí. Chtěl tedy dosáhnout rovnosti lidí za pomoci svého zcela výjimečného a výsadního postavení.

Byla ustavena Ústřední skupina pro Kulturní revoluci, v níž byli Maovi stoupenci. Ti byli dosazeni i do dalších ústředních orgánů strany. V období tzv. "Padesáti dní" od června do srpna 1966 byli mobilizováni studenti k útoku na universitní představitele. 8. srpna byla Kulturní revoluce oficiálně vyhlášena na zasedání ÚV KS Číny. Vůči intelektuálům, úředníkům a lidem nemajícím správný původ měl být uplatněn princip třídního boje. Nutno dodat, že tento boj byl masový, jak se to už v Maových předchozích experimentech stalo obvyklým. Masové hnutí na sebe vzalo podobu Rudých gard.

Rudé gardy

Rudé gardy sestávaly hlavně ze studentů - ne již tedy z rolníků, kteří byli mobilizováni v období kolektivizace zemědělství či Velkého skoku. Prostřednictvím hesel jako Učte se revoluci prováděním revoluce nebo Palte a štáby byla studentská mládež aktivizována a radikalizována. Byla organizována masová shromáždění, na nichž statisíce gardistů nadšeně mávaly Rudou knížkou citátů Mao Ce-tunga. Příslušníci Rudých gard jezdili zdarma vlakem,5) a tak jejich počet rychle rostl. Rudé gardy začaly terorizovat obyvatelstvo a nezastavily se před ničím. Děti ostouzely své rodiče a učitele, gardy vnikaly do domů lidí, pálily knihy a rukopisy, mučily a vraždily ty, na nichž ulpělo podezření z revisionismu a kteří byli označeni za pravičáky. Pod heslem boje proti čtyřem starým (myšlenkám, kultuře, zvyklostem a návykům) ničili gardisté vše, co mělo nějakou kulturní hodnotu. Straničtí funkcionáři byli vytahováni na výslechy a "schůze boje", kde byli těžce uráženi a ponižováni - mnoho z nich spáchalo sebevraždu nebo zemřelo vyčerpáním. Často docházelo i k otřesnostem jako zcela nedůstojné zacházení s těly mrtvých a ke kanibalismu6). I uvnitř Rudých gard docházelo ke štěpení a bojům - a to jednak z důvodu rozdílného původu studentů (na jedné straně děti z intelektuálských rodin, které měly předpoklady pro studium, na druhé pak děti stranických funkcionářů, které tyto předpoklady neměly, ale které zato měly lepší třídní původ), jednak z důvodu fanatismu - probíhaly spory o to, kdo si udržuje "větší revoluční čistotu"7). V podstatě každý stál v nebezpečí, že bude označen za pravičáka nebo nekalý živel a stane se (i se svou rodinou) obětí revoluce.

Uchopení moci

V lednu 1967 se začalo uplatňovat hnutí za uchopení moci. Gardisté, kteří odstraňovali úředníky, sami bez předchozích zkušeností nastupovali na jejich místa. To způsobovalo další chaos a rozvrat. Bylo zničeno mnoho archivů.

Armáda

Situace se Maovi začala povážlivě vymykat z rukou, a tak musela zasáhnout armáda. Mao jí v lednu 1967 nařídil, aby pomáhala revolucionářům proti revisionistům, ale protože na místní úrovni byla armáda úzce propojena se stranickými kádry, bylo pro ni obtížné účastnit se práce v revolučních výborech. V panujícím chaosu se stala Lidově osvobozenecká armáda jedinou akceschopnou silou8) a na mnoha místech se ujímala moci. Mao nařídil Rudým gardám "vytahování lidí jdoucích kapitalistickou cestou"9) v armádě, což způsobilo opět násilí. Frakcionalizace se šířila a rivalita se začala projevovat i mezi jednotkami hlavních sil armády (armáda byla rozdělena na tzv. hlavní síly, rozmístěné celostátně ve vojenských okruzích, a regionální síly, které byly hůře vyzbrojené a byly cvičené jen k místním obranným aktivitám10). Pod tlakem situace, hrozícím úplnou ztrátou kontroly, Mao Rudé gardy v červenci 1968 rozpustil a armádě nařídil vytvoření revolučních výborů. Tak byla ve stranické organizaci role armády výrazně posílena.

Nové politické vedení sestávalo ze tří skupin: představitelů masových organizací (těch bylo ale nejméně), starých stranických funkcionářů a příslušníků armády (což byla pro změnu nejsilnější složka). Na 9. sjezdu strany byla Kulturní revoluce oficiálně ukončena.

Zahraniční vztahy

Mezinárodně-politická pozice Číny se v době kulturní revoluce pochopitelně zhoršila. Předcházely tomu ale už dřívější neúspěchy - neúspěch snahy sestavit Konferenci zemí třetího světa, v níž by nebyl Sovětský svaz nebo neúspěch komunistů v Indonésii. Roztržka se SSSR začala už v roce 1960 a projevovala se mnoha incidenty na rusko-čínských hranicích. Po tom, co se gardisté zmocnili ministerstva zahraničí, zničili mnoho archivů a přerušili kontinuitu zahraniční politiky. Gardy vyplenily sovětské, britské a indonéské velvyslanectví.

Dozvuky

Vliv Kulturní revoluce pokračoval i po jejím konci - a to hluboko do 70. let. Metody revoluce se rozšířily na venkov - rolníci nemohli chovat zvířata pro svoji potřebu (to by bylo projevem kapitalismu). Na venkov byli posíláni příslušníci Rudých gard a další mladí lidé (v letech 1968-1972 celkem 12 milionů mladých lidí11). V období revoluce a po něm byla prováděna politika decentralizace průmyslu, byly podporovány malé průmyslové podniky v regionech, přičemž moc nezáleželo na potřebnosti a efektivnosti výroby. Ztráty hradil podnikům stát, zisky jim zůstávaly. Místo soběstačnosti, jíž měl dosáhnout, se dosáhlo realizace velikášských plánů místních funkcionářů, a to na úkor státu. Podobně bylo velké množství prostředků investováno do rozvoje vojenského průmyslu na západě Číny v rámci strategie Třetí fronta.12)

Začátkem 70. let dominoval médiím a kultuře gang čtyř, ekonomiku a státní správu ovšem vedl Čou En-laj. Katastrofa Kulturní revoluce u mnoha lidí oslabila obraz Maa jako boha, to však spíše v pozdějších letech - po jeho smrti. Za jeho života byl Maův kult opravdu silný, což dokládá už červená kniha jeho výroků. Mao byl dokonce uctíván při veřejných obřadech jako "nejrudější slunce" v srdcích všech Číňanů. Ačkoli jeho kult trval i po smrti v roce 1976, Kulturní revoluce přijímána nebyla a z toho, co přinesla, byl obviněn tzv. gang čtyř - Maovy ženy Ťiang Čching a dalších tří funkcionářů Čang Čchung-čchiao, Wang Hung-wen a Jao Wen-juan. Všichni byli odsouzeni k smrti.

Mocenský boj po skončení revoluce

Roku 1969 začal boj o získání pozice číslo dvě v KS Číny, která zaručovala následnictví po Maovi. Touto pozicí disponoval Lin Piao, Mao se jej ale asi zalekl, a navíc chtěl oslabit úlohu armády. Lin začal být v jazyce tajemných narážek kritizován a za záhadných okolností zemřel při zničení letadla, jímž letěl, nad Mongolskem. Premiér Čou En-laj byl na třetím místě hierarchie, přičemž v různých sporech vždy hrál stabilizující úlohu. Byl ale starý a zemřel ve stejném roce jako Mao. Roku 1978 se nakonec k moci dostal Maem již dvakrát zapuzený Teng Siao-pching.

Kulturní revoluce vedla ke skoncování s cizím imperialismem, ale také ke skoncování s pozitivními cizími stimuly, staré zlořády v čínské společnosti se vymýtit nezdařilo. Zároveň způsobila obrovské hospodářské škody a zkazila život milionům lidí. Ukázala, jak je nebezpečné provádět podobné experimenty, mající za cíl radikálně změnit celou společnost.

 

Odkazy:

  1. viz. blíže Fairbank, J.F.:Dějiny Číny, Lidové noviny, Praha, 1998, s. 445
  2. tamtéž, s. 423
  3. Miller, D. (ed.):Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Jota, CDK, Brno, 1995, s. 286-287

4) Fairbank, J.F.:Dějiny Číny, Lidové noviny, Praha, 1998, s. 436

  1. Spence, J.D., Chin, A.:Čína 20. století, Svoboda, Praha, 1996, s. 200
  2. Podrobněji viz. Kristof, N.D. a WuDunn, S.:Čína se probouzí, Dita, Praha, 1996, s. 71-73
  3. Spence, J.D., Chin, A.:Čína 20. Století, Svoboda, Praha, 1996, s. 209
  4. Fairbank, J.F.:Dějiny Číny, Lidové noviny, Praha, 1998, s. 434
  5. Tamtéž, s. 435
  6. Tamtéž, s. 428-429
  7. Spence, J.D., Chin, A.:Čína 20. Století, Svoboda, Praha, 1996, s. 208
  8. Fairbank, J.F.:Dějiny Číny, Lidové noviny, Praha, 1998, s.439

 

Použitá literatura:

Miller, D. (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Jota a CDK, Brno, 1995

Fairbank, J.F.: Dějiny Číny, Lidové noviny, Praha, 1998

Kristof, N.D., WuDunn, S.:Čína se probouzí, Dita, Praha, 1996

Kol.: Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Nakladatelský dům OP, Praha, 1996, heslo kulturní revoluce

Spence, J.D., Chin, A.: Čína 20. století, Svoboda, Praha, 1996