Fakulta sociálních studií MU

Hodnocení výzkumné studie:

Zdroje sebehodnocení u temperamentových typů

 

 

 

Ladislav Koubek

Politologie - psychologie

 

 

 

 

 

Problém:

Ke svému hodnocení jsem si vybral studii Zdroje sebehodnocení u temperamentových typů, jejímiž autory jsou Marek Blatný a Lída Osecká z Psychologického ústavu AV ČR v Brně a Michal Hrdlička z 2. LF UK v Praze. Studie byla uveřejněna v časopise Československá psychologie, roč. 1998, str. 297-305.

Řešený problém lze považovat za poměrně významný – znalost toho, jaký mají lidé s různým temperamentem pohled na sebe a jak se hodnotí, může pomoci zejména psychologům, kteří pracují s klienty s nezdravě nízkou (nebo naopak vysokou) úrovní sebehodnocení. Jak autoři uvádějí, tomuto problému bylo dosud věnováno relativně málo pozornosti (což je podle mě zajímavé a také trochu zarážející – vzhledem k tomu, o jak zajímavý a přitom ne nějak skrytý problém šlo). Autoři sami se ve studii důležitostí problému nikterak nezabývají, na druhou stranu zmiňují různé jiné výzkumy, které se zabývaly podobnou problematikou – to umožňuje dát zkoumaný problém do souvislostí. Poukazují na to, že obsah sebepojetí a zdroje sebehodnocení byly dosud zkoumány spíše v sociokulturním kontextu (v závislosti na etnických minoritách, na fyzických znacích či na pohlaví) – a uvádějí jednotlivé autory. Vztah temperamentových charakteristik a sebehodnocení byl dosud sledován hlavně na úrovni globálního vztahu k sobě. Téměř všechny z uváděných studií a prací jsou relativně nové (80 a 90. léta).

Šíře problému není veliká, problém je zadán jasně a jeho řešení spočívá v měření a zpracování tří charakteristik jednotlivců (temperament, úroveň sebehodnocení, sebezařazení na čtyřiceti adjektivních škálách). Výzkum byl prováděn v rámci širšího výzkumného projektu.

Výzkumný projekt:

Výzkumný projekt, jak je navržen, umožňuje odpovědět na základní otázky z problému vyplývající – tedy hlavně zda a jak ovlivňuje temperament míru a zdroje sebehodnocení. Projekt je vyjádřen především verbálně – stručně a jasně, přičemž otázky výslovně uvedeny nejsou, z textu však jasně vyplývají. Projekt by mohl být vyjádřen i jinak – např. pomocí schematu, jež by v daném případě nebylo složité.

Výzkumný soubor čítá 428 osob. Vzhledem k jeho rozdělení na čtyři skupiny podle temperamentu a vzhledem k velkému počtu vlastností, považovaných za možné zdroje sebehodnocení, to není vzorek zcela dostačující, což autoři sami přiznávají. Výběr osob byl proveden podle jasných pravidel – šlo o studenty gymnázií ve věku 14-19 let, ti se výzkumu účastnili dobrovolně. Je tedy problematické určit, zda zdroje sebehodnocení u lidí s příslušným temperamentem v běžné populaci by byly stejné (podle mě by možná vlastnosti jako úspěšný a cenný pro společnost byly o něco méně důležité). Údaje, k nimž autoři dospěli v otázce celkové úrovně sebehodnocení u temperamentových typů, lze považovat za obecnější a platící i pro jiné skupiny než studenty gymnázií. Studenti, kteří účast na projektu odmítli, nejsou zmíněni, ale dle mého soudu jejich počet nebyl veliký (také jsem studoval na gymnáziu a podroboval se psychologickým výzkumům). Výběr tedy není representativní, ale pro srovnání s jinými studiemi je popsán dobře (údaje o věku a pohlaví známe, rovněž informace o životním stylu, rodinném zázemí či finanční situaci současných českých studentů gymnázií není obtížné získat).

Proměnné používané ve výzkumu jsou jasně popsány – jde o temperament (zkoumaný pomocí Eysenckova osobnostního dotazníku), sebepojetí (zkoumáno pomocí 40 adjektivních bipolárních škál zahrnujících jednak nejdůležitější úrovně hodnocení a dále škály vlastností odpovídajících pětifaktorovému modelu osobnosti – Big Five) a sebehodnocení (měřeného Rosenbergovou škálou sebehodnocení). Ve studii není zmíněno zkoumání kontrolní skupiny, které by bylo těžko možné (každý z nás má přece nějaký temperament a navíc se účastníci nepodrobili žádnému experimentu, ale pouze vyplňovali dotazník). Rovněž tak se autoři nezmiňují o použití pretestu.

Volba sledovaných charakteristik a vhodných metodik:

Již název výzkumu napovídal, jaké autoři použijí proměnné – těmi jsou temperamentový typ, míra sebehodnocení, sebepojetí (jež je možno pojmout jako zvláštní, komplexní proměnnou obsahující 40 podřazených proměnných týkajících se jednotlivých vlastností). Všechny proměnné jsou zjišťovány pomocí standardních a osvědčených způsobů. U zkoumaných osob jsou celkem snadno zjistitelné.

Formulovaná hypotéza zní takto: “Předpokládáme proto, že jako zdroje sebehodnocení u jednotlivých temperamentových typů se uplatňují odlišné charakteristiky.” V teorii uvedené před formulací hypotézy se mluví o uplatnění temperamentu na úrovni prožívání a chování a vychází se také z toho, že temperament ovlivňuje vytváření zkušenosti se světem i s vlastním Já. Protože temperamentem ovlivněná sociální zkušenost ovlivňuje sebepojetí a jeho zdroje, předpokládá se, že temperament ovlivňuje sebepojetí (a tím i zdroje sebehodnocení). Hypotéza, která má být dokázána, je tak vlastně jen logickým spojením a rozvinutím těchto premis. Lze to vyjádřit schématem:

TemperamentÞ soc. zkušenost

soc. zkušenostÞ sebepojetí

Þ

temperamentÞ sebepojetí

Jinak: (AÞ B a BÞ C) Þ (AÞ C)

Použité proměnné sice vyjadřují kvality (a také výzkum jako takový má za úkol prokázat, že temperament (kvalita) ovlivňuje zdroje sebehodnocení (také kvalita)). Míra sebehodnocení je však proměnnou kvantitativní a také zařazování se na adjektivních škálách lze u každého adjektiva vyjádřit nějakým číslem. To také autoři provádějí, pomocí matematických a statistických postupů pak sledují např. korelaci mezi vysokým sebehodnocením a vysokou přítomností nějaké vlastnosti v sebepojetí u příslušných temperamentů, které pak porovnávají mezi sebou navzájem. Proměnné jsou kvantifikovány již na úrovni měření – pokud lze za měření považovat číslo, které zkoumaná osoba uvede u každé z vlastností.

Záměr a cíl výzkumu je jasný - je jím potvrzení či vyvrácení výše uvedené hypotézy.

Vlastní procedura výzkumu:

Některé postupy použité ve výzkumu nejsou popisovány (jde např. o Eysenckův osobnostní dotazník či Rosenbergovu škálu sebehodnocení, u nichž je pouze uveden odkaz na literaturu). Totéž platí o použitých postupech zpracování dat. Vzhledem k rozsahu a účelu studie je to ospravedlnitelné – to, jaké metody byly použity, uvedeno je a publikace, kde se s nimi lze seznámit, také (neplatí to bohužel o použité korelační analýze a mnohorozměrné regresní analýze s krokovou regresí, jejichž znalost se předpokládá).

O systematičnosti sběru dat se ve studii nepíše, patrně to ale nebyl velký problém a studenti záznamové archy vyplňovali ve škole (tato věc by měla být upřesněna). O vyloučení některých dat či osob ve studii rovněž není zmínka. Použité procedury jsou ověřené a vzhledem k jejich obšírnosti je lze označit za spolehlivé a validní – i když postihnout tak obecné a široké oblasti jako je sebepojetí či sebehodnocení je dost obtížné a nikdy se je nepodaří vystihnout v celé jejich šíři a složitosti.

Výsledky:

Shromážděná data umožňují kvalitativní i kvantitativní analýzu problému. Kvalitativní analýza byla použita při zjišťování temperamentu, sebepojetí a sebehodnocení, když byly zjišťovány jednotlivé složky těchto tří konstruktů. Touto prací se však autoři nezabývali a použili poznatky získané jinými autory. Ve zpracování výsledků byla použita především kvantitativní analýza dat, která spočívala ve zjišťování korelace mezi úrovní sebehodnocení a jednotlivými charakteristikami sebepojetí.

V rámci tohoto výzkumu lze identifikovat tři podstatné vztahy – vztah temperamentu a sebehodnocení, vztah temperamentu a sebepojetí a konečně vztah sebepojetí a sebehodnocení. Ve studii je pominut vztah temperamentu a sebepojetí – což je oprávněné vzhledem k tomu, že zkoumání je zaměřeno na analýzu rozdílů zdrojů sebehodnocení u jednotlivých temperamentových typů. Ze sebraných dat by však bylo možné zkoumat i tento vztah a určitě bychom také došli k zajímavým výsledkům.

Výsledky výzkumu jsou podány formou tabulek, u nichž však chybí bližší vysvětlení jednotlivých operací a veličin – předpokládá se totiž znalost použitých statistických operací. Já jsem se tedy zaměřil především na verbální popis, který odpovídá tomu, co jsem z tabulek vyčetl a pochopil.

Závěry a interpretace:

Ze shromážděných dat vyplývá, že temperament má skutečně vliv na zdroje sebehodnocení. Studie se zmiňuje pouze o predikátorech vysokého sebehodnocení – těmi je u všech typů temperamentu charakteristika úspěšný, u flegmatiků a sangviniků char. mužský, pro melancholiky a choleriky silný a významný; pro sangviniky a choleriky cenný pro společnost. Mimoto u sangviniků predikuje vysoké sebehodnocení charakteristika výkonu a u choleriků průbojnosti. Některé vlastnosti jsou tedy důležité jen pro jeden typ, celá řada pak pro dvojice typů (mající zpravidla společné vlastnosti v rámci jedné z dimenzí extroverse - introverse či vyrovnanost – nevyrovnanost).

Autoři tyto závěry dále nerozvádějí a v rámci této studie zůstávají závěry v rámci zjištěných faktů. Výsledky výzkumu se shodují s některými dříve provedenými průzkumy (provedli je sami autoři), z části se rozcházejí s výsledky průzkumu, který provedli r. 1994 u vysokoškoláků. Jsou zmíněny studie týkající se příbuzných témat (zdroje sebehodnocení u etnických minorit, v závislosti na pohlaví či fyzických znacích), což umožňuje zařadit si výzkum do širšího kontextu uvažování o sebehodnocení. Význam výzkumu pro teorii a praxi není zmíněn, je však zdůrazněno, že jde o první exploraci problému a jsou naznačeny možné související problémy, které by bylo záhodno prozkoumat.

Celkové zhodnocení studie:

Na studii bych vyzdvihl především jasnost a preciznost postupu a částečně i použitých metodik. Zkoumané skutečnosti mohou přispět k porozumění osobnosti člověka – zejména při zabývání se temperamentem a sebepojetím. Je v ní uvedeno dost jiných studií a zdrojů, v nichž je možno nalézt informace vztahující se k problému, tyto prameny by mohly být ovšem uvedeny i pro používané matematické metody. Studie je jedním se střípků postupně skládané mozaiky obrazu člověka.